Regrese a antidepresiva

Vzhledem ke smutné skutečnosti, že se mi do poradny dostává čím dál více klientů, kteří užívají antidepresiva či jiné léky, které mají „léčit“ jejich psychické problémy, rozhodla jsem se vyjádřit zde své stanovisko k tématu užívání léků před či v průběhu regresní terapie.
Vycházím jak ze základů teorie regresní hlubinné psychoterapie, tak i z vlastní terapeutické praxe.
V zásadě se ukazuje, že je značně nevhodné, užívat jakékoli antidepresiva či útlumové léky před terapií a během terapie.
Je potřeba si uvědomit, že  pracovat s klientem, jehož tělo prosycené nepřirozenými chemickými látkami, zcela logicky nemůže na mechanismy, kterých regrese jako metoda léčení využívá, reagovat přirozeně. Sezení jsou pak, jednoduše řečeno, ztrátou času jak pro klienta samotného tak i pro terapeuta. Klient často nedojde v terapii nikterak daleko a výsledky zlepšení jeho potíží se nedostavují.
Praxe ukazuje, že velmi často paradoxně dochází k jevu, kdy antidepresiva „nezaberou“ a psychické stavy klientů se naopak zhoršují. Klienti pak řeší svoje potíže zvýšenou medikací či přechodem k jinému preparátu s obdobným účinkem. Vzniká pak fenomén začarovaného kruhu. Klient zpravidla dochází k postoji, že léky bude brát raději celý život, než aby přemýšlel o jiné možnosti uzdravení, neboť na to již nemá vnitřních sil.
Ráda bych vysvětlila proč terapeuté praktikující regresi nechtějí brát do terapie klienty s medikací. Má to dva zásadní aspekty. V regresi se jde hluboko do psychické struktury, do hlubin, o kterých běžně vnímající člověk na vědomé úrovni nemá ani tušení. Léky udělají to, že postaví mezi vědomím a hlubšími vnitřními strukturami psychiky něco jako neprorazitelnou zeď a byť by byl terapeut sebeschopnější, „nevykřeše“ z klienta potřebné postřehy, které by měly vést k vyřešení jeho potíží. Zpravidla také dochází k tomu, že klient není schopen plného uvědomění si problému jak vědomě tak především na prožitkové bázi. Laicky řečeno, léky klientovy „namluví“, že nemá vlastně valný problém. Navíc si takový zameditovaný klient nedokáže plně uvědomit, co vlastně prožívá a těžko vnímá vlastní skutečné nepříjemné pocity.  V průběhu terapie není schopen plného prožívání, které je v procesu zpracování problému neodmyslitelné.
Pokud je regrese založena na hledání příčiny klientových problémů a na zpracovávání nepříjemných pocitů psychických i psychosomatických, není pak, díky vyše uvedeným skutečnostem, možné dosáhnout touto metodou žádných výsledků.
Avšak i já, přiznávám, jsem porušila zásadu nebrat mediakované klienty a v naprosté většině případů tomu bylo tak, jak jsem Vám výše popsala. Ukázalo se, že totiž hlavním problémem všech těchto klientů byla závislosti na jejich lécích, která byla silnější než touha svůj stav změnit. Ano, budete se divit, hlavní problém všech těchto lidí byl sklon k závislostem a neschopnost čelit životu silou vůle s vlastní přirozenou psychikou, která jim byla „dána do vínku“ a se kterou přišli vybaveni na tento svět. Jejich sklon k závislosti obecně se jim transformoval do závislosti na lécích a na stavech, které po nich prožívali. Bohužel.
Z celé řady lidí, se kterými jsem měla možnost kdy pracovat, se pouze pět klientů zbavilo závislosti a mohli jsme tak pokračovat dál. Pět klientů je však nedostatečná bilance.
Další, neméně příjemnou skutečností, je to, že leckdy, i po vysazení léků, zůstavá v těle přílišné množství toxinů a jiných látek, myšlení člověka je nastaveno nepřirozeně, neuronové spoje se naučily fungovat  „podle léků“. Přirozené fungování psychických procesů je tedy handicapováno. Člověk se musí delší dobu čistit a detoxikovat, což zpravidla je dlouhodobý proces, který s sebou přináší značné potíže.